GRUNCL FEST – naše svatba o letním slunovratu

Uf. Sepsat svoje dojmy ze dne, kdy jsem byla po deseti letech blogování o svatbách sama nevěstou, mi dalo hodně zabrat. Hodně. Jako samotná svatba. Byla to jízda a zároveň obrovská pohoda pro všechny zúčastněné. Pokud tedy nepočítám ten emoční přetlak, který bych u sebe nečekala… Tady je příběh naší svatby o letním slunovratu, kterou jsme nazvali jako GRUNCL FEST.

Datum svatby jsme zvolili ještě v den zasnoubení – naše sedmé výročí a zároveň letní slunovrat. Na plánování a šetření jsme tak měli rok a půl. A přestože roky svatby sleduju, stejně jsem si nedokázala předem představit tu celkovou sumu, kterou nás naše vysněná svatba bude stát, ani tu nervozitu a vůbec to množství emocí, které ten den jen stříkají kolem.

Ale od začátku…

Téma svatby bylo jasné snad od počátku našeho vztahu. Slunovrat a festival. GRUNCL FEST. Chtěli jsme pohodový den s těmi, které máme rádi, bez nějakých křečí a nuceného programu. Žádné svatební tradice, jako je rozbíjení talíře nebo knedlíčková polívka, nic takového. O našich přípravách si koneckonců můžete přečíst články v kategorii Deník nevěsty, ať se neopakuju.

Nedělní přípravy

Svatba byla v pondělí, na hájenku jsme přijeli s několika kamarády v neděli dopoledne. Hned jsme začali vybalovat, uklízet, stěhovat. Spolu s taťkou, mými bratry a každým, kdo se připletl, jsme postavili starý velký vojenský stan pro případ deště. Měli jsme úžasné pomocníky – kamarády, kteří v neděli odpoledne i v pondělí dopoledne pomáhali, s čím mohli. Nádherně rozvěsili světýlka zapůjčené z Party světýlek do stanu a průchodu, což ovšem ve výsledku nikdo neocenil, protože bylo krásně a všichni byli do pozdního večera venku. Vojta dal dohromady velké slunce, které jsme si sami vyrobili z několika půlkulatých tyčí a překližky, a postavil na místo obřadu.

Skvělý majitel Stanového hotelu mezitím postavil a vybavil dva glamping stany. Jeden úplně stranou ode všeho k rybníčku, naše kompletně vybavené svatební apartmá s dřevěnou postelí, lněným povlečením, jutovým kobercem, světýlky, nočními stolky… no boží byl! A druhý vybavený jen rohožemi blíž k centru dění – tam pak kamarádka Katie vykouzlila z ubrusů, dek a závěsů, které jsem nakoupila po sekáčích, útulné válecí doupě pro chill zónu s vodními dýmkami.

Pondělní dopoledne

V pondělí dopoledne přípravy pokračovaly, troufám si ale říct, že všechno bylo hezky v klidu. Kdo chtěl, ten se zapojil, nikdo nikam nespěchal. Obřad byl totiž až v pět a hosté měli přijíždět od tří. Ráno jsme si dali společnou snídani a pak už si každý našel, s čím pomoct. Rozvěsili jsme houpací sítě, barevnými fáborky z krepáku označili cestu, aby hosté trefili, a ozdobili jimi i tak porůznu místa v areálu. Narazili pípu, připravili panáky, tetovačky a třpytky, rozvěsili na šňůru fotky a připravili místo na fotky z Instaxů, vykouzlili útulnou kavárničku mezi knihami v průchodu i bar ve sklípku. Když kolem poledne přijel kameraman Petr, ještě jsme se svědkyní vydlabávali citrony. Vymyslela jsem si totiž, že budeme večer podávat její vyhlášené želé panáky, ale budou se vykusovat z citronové kůry. Jo, úspěch to mělo velký! A pak už jsem rozdala poslední úkoly a odebrala se připravit sebe.

Nervózní nevěsta před obřadem

Dokud jsem měla co dělat, byla jsem v pohodě. Ale jakmile jsem byla sama, začala jsem být značně nervózní. Aby všechno bylo perfektní. Aby se na nic nezapomnělo. Aby kluci nasypali všechen led do vany a zapíchali do něj chlast až na poslední chvíli. Aby holky převzaly kytky a naaranžovaly je do lahví a plechovek.

Panebože, já tam nemít svoji Niky, nejúžasnější svědkyni pod Sluncem, já tam snad ještě pořád sedím s mokrejma vlasama a brečim. Byla mi tou největší oporou a asi jí nikdy nedokážu dostatečně poděkovat. Chtěla jsem, aby ona nic moc od mých příprav už nedělala, aby si moji svatbu užila se mnou. Myslím, že si ji opravdu užila, ale zároveň stihla zajistit, abych před obřadem spolkla aspoň jeden řízek a něco vypila, rozdávat úkoly a kontrolovat jejich plnění, nabídnout mi svoji hruď k vybrečení a ještě vtipkovat a hýřit úsměvy na všechny strany. Je zkrátka nejlepší a doufám, že jí to budu moct oplatit.

Já, šmírujíc ze střešního okna nad záchodem: „Proč ještě nejsou kytky ve vázách? Vždyť je půl čtvrtý!“
Niky, která mi právě přinesla jídlo: „Cože? Kytky? V klidu, nic se neděje, já to holkám připomenu.“

Já, zase šmírujíc z okýnka.
Katie: „Tak co, jak se cítí nevěsta?“
Niky: „Je strašlivě nervózní.“
Katie: „To je roztomilý, to bych do ní nikdy neřekla.“

Byla jsem před obřadem nervózní, nemluvná, stažená do sebe. A pořád jen myslela na to, aby to bylo všechno dokonalý. Pro mě a pro Vojtu je to ten nejdůležitější den. A taky jsem svatební blogerka, ne?! Ale moje holky, které za mnou postupně přicházely, mě dokázaly rozptýlit. A taky jsem nadšeně pozorovala hosty z okna, jak objevují, co všechno jsme pro ně připravili.

Vázali si věnečky z kopretin, jak se na slunovrat sluší, lepili naše vlastní tetovačky, které nám vyrobili v Tndn, s nápisy jako „prdeláč“, „nazdárek Čedárek“ nebo „zejtra mám sickday“, nandavali si do kornoutků malinovou a pistáciovou zmrzlinu, seznamovali se u pípy, houpali se na houpačce pod stromy, povalovali se v houpacích sítích v lesíku a koupali se v rybníčku.

Náš symbolický svatební obřad

Těsně před obřadem mi Vojta přinesl kytku. Chtěli jsme se vidět ještě sami. Fotografovi jsme to neřekli, byla to taková nervózní rychlovka. Vojta mi pošeptal do ucha, že jsem nádherná, Víťa nás rychle cvaknul, Petr natočil a už přicházel taťka. Tuhle část obřadu jsme chtěli mít tradiční – Vojtu vede jeho mamka, pak jde moje mamka s Vojtovým taťkou a pak já s taťkou. Měli jsme cestu z podkroví hájenky docela dlouhou. Šla jsem bosa (celý den jsem byla bosa) a celou cestu jsem taťkovi šeptala, ať jde pomalu. Víc si z toho nepamatuju, mlha, pardon…

Většina našich hostů se až ten den dozvěděla, že jde o obřad symbolický. My jsme si totiž ty úřední lejstra podepsali na radnici už půl roku před svatbou. Papír jako takový pro nás nebyl tak důležitý, jako to, abychom měli opravdu osobní svatební obřad, který si prožijeme. Rituál, při kterém si oba uvědomíme, že jsme se rozhodli jeden pro druhého.

Přesně takový obřad jsme měli to štěstí prožít. Nádhernou řeč si pro nás připravil Alda, můj učitel z vejšky, mentor, blízký přítel. Bylo to vtipné i dojemné, zmínil naše hodnoty, přednosti i nedostatky. ANO jsme si řekli celkem pětkrát – oba jsme tomu druhému slíbili pět věcí. Celá jsem tála pod Vojtovým pohledem… a zároveň jsem myslela na to, že jsem mu ušpinila sako pylem z mojí kytky, že se potim jako prase a právě mi čůrek potu teče po břiše, že na nás všichni koukaj, Niky pozvbudivě mrká a že si Vojta před obřadem neočistil ty upatlaný brejle.

Po obřadu jsme nechtěli mít gratulace. Jednak covid a druhak oba nesnášíme takové to nucené gratulování, kdy všichni stojí ve frontě a musejí počkat, aby nám mohli taky popřát hodně štěstí. My jsme se objímali v podstatě jen s rodiči a babičkami a hosty jsme po mamčině přípitku (všem jsme předem psali, ať si vezmou pití přímo na obřad) poslali na langoše.

V tu chvíli jsem si všimla, že je Vojta krásně dojatej. Vznikl tak mezi námi krásný intimní okamžik, kdy jsem ho líbla na tvář a něco pošeptala do ucha a Víťa to stihl zachytit na analog, aniž bychom si toho všimli (analogové fotky jsou úplně na konci článku). Pro mě je to takovej výraznej highlight dne, protože si vždycky dělám srandu, že je Vojta citlivej jak pařez. Tak můžu s čistým svědomím prohlásit, že není!

Volná zábava po obřadu

Po našem nádherném obřadu už nebylo na programu nic, kvůli čemu by hosté museli přestat dělat to, co právě dělají. Nekrájeli jsme dort, neházela jsem kyticí, nerozbíjeli jsme talíř, neměli jsme první tanec. Jen jsme se tak rozprostřeli po areálu, kroužili mezi hosty a nechali si nosit víno a panáky rovnou do ruky (děkujeme za péči o pitný režim!). Byli jsme nadšení, že i když máme kamarády různě po republice i ve světě a většina z nich se neznala, každý se bavil s každým. Děti běhaly po lese i po louce a i když jsem měla strach, že 13 dětí znamená kinder party, vůbec jsem o nich nevěděla. Naše rodiny kempily ve stínu staré lípy, babičky si udělaly siestu v kavárničce pěkně na dosah zákusků, kamarádi obsadili houpací sítě i rybníček, v chill stanu kouřili vodní dýmky a hráli šachy, a později rozdělali oheň, kde se do noci hrálo na kytary a zpívalo.

Byla to báječná pohoda a všem se takhle zorganizovaný neorganizovaný den líbil. Nikdo nic nemusel (kromě těch, kteří měli ještě nějaký „zásadní“ úkol – třeba brácha Matěj se staral o vodní dýmky a kamarád Zdenda o táborák), a nikdo se nenudil. Líbilo se jim to tak moc, že druhý den přišli s nápadem, abychom si to zopakovali. Takže hájenku už máme rezervovanou i na příští rok – tentokrát bez svatebních šatů (které jsem si beztak zhruba po dvou hodinách od obřadu krásně polila kávou, o tom někdy jindy) a obřadu.

Poučení

• nedělejte všechno samy, i když jste třeba svatební blogerka
• když už si to přecejen samy vymyslíte a naplánujete do detailu, s celým plánem do detailu seznamte své pomocnice – ony se totiž můžou cítit krapet bezradně, když jim dáte třeba pokyn „ať je tam prostě útulno“
• pokud chcete ten den být opravdu jen nevěsta a nic víc neřešit, oslovte dobrou svatební agenturu nebo koordinátorku – i když máte pomocníky, stejně máte tendence všechno kontrolovat, stejně jako vaše svědkyně
• fotografa a případně kameramana si vybírejte podle toho, jak vám sedí, tvorbou i charakterem – nejenže budete mít super vzpomínky, na kterých najdete zachycené i to, co se vám za ten den rozplynulo, ale dokážou vás i uvolnit a povzbudit
• na to, že jste si nevytrhaly obočí, si vzpomeňte dostatečně včas, aby vám ještě někdo stihl přivézt pinzetu
• nelovte si ve výstřihu mušku, co štípe, když máte před sebou hrnek kafe a mluví na vás tři lidi zároveň
• vezměte si s sebou jakékoliv náhradní šaty, protože ty z hedvábí, šité na míru, si můžete polejt kafem
• nikdy neposlouchejte Páju, jak vyprat kafe z hedvábí (citron, soda, slunce a železitá voda nejsou dobrá kombinace) – skvrnu je nutné jemně vysušit ručníkem a pak už to nechat na čistírně…
• když máte zajištěný catering, už nedělejte utopence a nakládaný hermelíny, nikdo to nebude žrát!

A ještě video od Petra (Perky Pug Films):

A tady pár nádherných analogů, o které jsme Víťu poprosili, a on je vážně stihl cvaknout:

Naši svatební dodavatelé:

Foto: Víťa Malina, Brno / Video: Petr Novák – Perky Pug Films, Brno / Svatební šaty: Šárka Strnadová, Praha Náhradní šaty: výprodej v Lindexu / Květiny a věneček: Jizerské kvítí / Náušnice nevěsty a svědkyně: Onoseto Samoseto / Prstýnky: Elisa Lens / Vlasy: svědkyně Niky / Make-up: kamarádka Terez / Ženich: lněné sako ze sekáče, košile Next, kalhoty H&M / Catering: Bistro Široká, Liberec / Sweet bar: Small peace of Sara, Liberec / Zmrzlina: Leda, Liberec / Glamping stany: Stanový hotel / Vojenský stan a pivní lavice: rodná obec nevěsty / Světýlka: Party světýlka / Svítící písmeno G a nápis Bar: Svítící písmena / Vodní dýmky: bratr nevěsty a Phoenix lounge and bar, Česká Lípa / Grafika a oznámení: Planeta manželství / Vlastní tetovačky: Tndn / / Kytara na obřad: svědek Majkl / Hudba: playlist na Spotify

Místo svatby: hájenka v Lužických horách (majitelka si nepřeje další svatby, proto nesdílím konkrétně)
Počet hostů: 45 dospělých + 13 dětí
Celkový rozpočet: na dotaz ráda napíšu

Kdybyste měli jakékoliv dotazy k naší slunovratové svatbě, pište. Sem do komentářů, na můj Instagram @budemesebrat nebo klidně na mail lucie@budemesebrat.com

Užívejte! Lucie